MDR 1

Mnoholéková rezistence

Neboli "citlivost" kolií, šeltií a dalších plemen (australský ovčák, bobtail, border kolie a další). Při podání některých léků či látek může dojít u těchto "citlivých" plemen ke kolapsu případně v horším případě ke smrti. Právě kvůli několika úmrtím kolií po antiparazitické léčbě Ivormectinem začal probíhat intenzivní výzkum. Díky výzkumu na Whashingtonské veterinární univerzitě víme, že tato citlivost je způsobena chybnou funkcí MDR 1 genu (multi drug rezistance gen, dalším označením je ABCB 1 gen). Tento gen nese informaci o transmembránových přenašečích nazvaných P-glycoprotein pumpy, které jsou odpovědné za přenos některých látek z buněk do krve. V případě, že tento gen není v pořádku, nefunguje správně ani P glycoprotein pumpa. To pak může způsobit, že některé látky se v buňkách nahromadí a může dojít k otravě dané buňky a tím ke kolapsu.

V případě zmiňovaného Ivormectinu docházelo k neurotoxikacím mozkových buněk a ke smrti.

Zdroj: kratandy.cz

Seznam léčiv kterým by se měli majitelé kolií vyvarovat:
!!! POZOR následky mohou být i smrtelné !!!

CEA

Collie eye anomaly

Toto onemocnění bývá uváděno v odborné literatuře pod zkratkou CEA (Collie eye anomaly). Jedná se o dědičné oční onemocnění, spojené s defektem zadní stěny bulbu a řadíme jej do skupiny očních chorob, projevujících se již v raném věku psa. Predisponovaná plemena pro toto onemocnění jsou: skotský ovčák (kolie), šeltie, border kolie. Mezi tzv. CEA-like (podobné příznaky) náchylná plemena patří ještě australská kelpie, anglický kokršpaněl, bígl, erdelteriér, jezevčík, barzoj, maltézský psík, německá doga, německý ovčák, pudl a sibiřský hasky.

Vývoj nemoci: Zdrojem genetické informace pro výskyt nemoci je CEA defektní alela. Ta kontroluje indukci abnormálního enzymu a dále narušenou syntézu bílkovin. Kolem 30. dne embryonálního vývoje dochází k morfologickému postižení zadní stěny očního bulbu. Podle intenzity zasažení jednotlivých zárodečných listů v tomto období nacházíme postnatálně vlastní defekty v různých částech oční koule. Je-li například postižen mezoderm, ze kterého se vyvíjí cévnatka, dochází k nedostatečnému cévnímu zásobení, úbytku pigmentu a výsledkem je hypoplazie cévnatky.

Je-li postižen ektoderm, pozorujeme na sítnici zkroucení primárních cév, záhyby, odchlípení sítnice (příčina slepoty), popř. nitrooční krvácení. Na optickém nervu pak bývají v důsledku nedovření fetální oční štěrbiny kolobomy. Změny jsou obvykle oboustranné, avšak různé intenzity a vzájemné kombinace.

Jednotlivé příznaky CEA se mohou s věkem psa měnit. Drobná ložiska hypoplazie cévnatky a jemné záhyby mohou být časem překryty pigmentem (až 30%). V takovém případě jsou tyto příznaky oftalmologicky obtížně zachytitelné. Naproti tomu nitrooční krvácení a odchlípení sítnice se s věkem spíše zhoršuje. Zkroucení cév a kolobomy optického nervu bývají poměrně stabilní.

Které patologické odchylky musí oftalmolog nalézt, aby posoudil psa jako "CEA - pozitivního"? Hlavní (patognomický) příznak CEA je hypoplazie cévnatky. Tento defekt stačí sám o sobě jako potvrzení CEA. Ostatní příznaky pak musejí být alespoň dva. Například kolobom + zkroucení cév, kolobom + odchlípení sítnice, zkroucení cév + hypoplazie cévnatky atd. Nitrooční krvácení je nespecifický příznak, neboť se vyskytuje také u řady dalších nemocí.

Genetika CEA je považována za jednoduše autosomálně recesivní onemocnění. Nositelem je tedy recesivní alela, která není vázána na pohlaví. Vazbu vlohy na barvu potvrzuje častější výskyt CEA u variety blue merle.

Pro F1 generaci po heterozygotních rodičích by měl platit II. Mendelův zákon. PNEG cea NEG NEG NEGNEG cea cea cea NEG cea cea Složení F1: NEG NEG - dominantní homozygoti fenotyp CEA negativní 25% NEG cea - dominantní heterozygoti fenotyp CEA negativní 50% přenašeči! cea cea - recesivní homozygoti fenotyp CEA pozitivní 25 %

V praxi se však neřídí výskyt CEA v populaci přesně Mendelovými zákony. Nejdále pokročili s terénními depistážemi ve Švédsku. V této zemi probíhala v letech 1989 - 1997 rozsáhlá studie, při níž bylo vyšetřeno 8204 kolií ve 4 generacích. Počítačové zpracování nálezů přineslo nečekané závěry:

A. Křížením rodičů klinicky negativních by mělo být maximálně 25% F1 pozitivních (ve skutečnosti 43 %)

B. Křížením rodičů klinicky pozitivních (rec. homozygoti) by mělo být 100% F1 pozitivních (ve skutečnosti 85 %)

Jak je možné vysvětlit tyto rozdíly? Nižší výskyt pozitivních potomků po pozitivních rodičích (recesivní homozygoti) by mohl být způsoben neúplnou dominancí, popř. intermediárním fenotypem. Klinicky takováto vada není úplně zřetelná a jedinec je považován za zdravého. Sem patří drobné změny na cévnatce, které jsou ve třech měsících již překryty pigmentem (viz výše). Stejná chyba připadá v úvahu i u zdánlivě klinicky negativních rodičů (ad A), což zvyšuje výskyt pozitivnich jedinců v F1 generaci. Tyto skutečnosti podporují nutnost včasné diagnostiky screeningovým vyšetřením vrhu štěňat v sedmi týdnech věku. Laboratoře v zahraničí pracují na přesném zmapování genetických příčin této nemoci. Pokud bude analýza genomu technicky rutinně zvládnuta a cenově přijatelná, bude odhalení CEA pozitivních jedinců jednoznačné a ozdravná selekce v chovu rychlejší.

Zdroj: veterina-info.cz

Genetické testy přinášejí naději

CEA a hypoplazii cévnatky má na svědomí poškození genu tzv. mutace, jenž se nachází na chromozómu s pořadovým číslem 37. Poškozenou formu genu označujeme jako alelu a. Její nepříznivý efekt na vývoj oka se projeví jenom v případě, že v dědičné informaci není přítomen nenarušený gen (alela A). Takovému vztahu podřazenosti a nadřazenosti alel říkají genetici recesivita a dominance. Můžeme tedy říci, že poškozený gen je recesivní ke zdravému, nebo že zdravý gen je dominantní k poškozenému.

Těžká či střední forma CEA postihne pouze psy, kteří zdědili od každého z rodičů poškozený gen (alelu a). Postižený jedinec CEA je tedy recesivním homozygotem (aa). Pes s jednou poškozenou kopií genu (alelou a) a jednou kopií normální (alelou A) chorobou CEA netrpí. Je však jejím přenašečem, protože může poškozený gen předat potomkům. Pes se dvěma kopiemi normálního CEA genu je zdravý homozygot (AA).

V nedávné době začaly být prováděny genetické testy CEA. Oproti klinickému vyšetření mají tu výhodu, že odhalí i přenašeče nemoci. Chovatelům se tak nabízí šance na vymýcení CEA z chovů. Při spojení zdravého psa a zdravé feny, kteří nesou ve své dědičné informaci poškozený gen (Aa x Aa) je šance na narození zdravých štěňat 75 %. Dvě třetiny z nich však budou skrytými genetickými přenašeči choroby. Přibližně 25 % narozených štěňat bude přímo postiženo CEA (tabulka 1).

Tabulka 1 – Očekávané výsledky při páření jedinců s různými kombinacemi alel pro CEA

Zdroj: Planeta Rough

PRA

Progresivní retinální atrofie

Jde o defekt oka, kdy vrstva buněk sítnice postupně degeneruje. Štěňata zpočátku vidí zcela normálně, později se u nich projevuje šeroslepost a s postupující chorobou zcela oslepnou. Prvotním příznakem nemoci je, že postižený jedinec přestává vidět za šera, proto se bojí vyjít za šera ven, kde se hůře orientuje. Později přestává vidět i za denního světla, až úplně oslepne. Pokud však zvíře zůstává ve známém prostředí, se svým handicapem se dokáže poměrně dlouho vyrovnávat. PRA se může projevit v prvním, ale také ve třetím či čtvrtém roce života. Proto je vyloučení postižených zvířat z chovu obtížné. Tato choroba dosud není léčitelná a nelze ji dokonce ani dočasně zastavit či utlumit. Znak PRA se dědí autosomálně recesivně, což znamená, že i očividně zdravý pes může být přenašečem této choroby. Potomci takového psa proto mohou také nést tento vadný gen. Čistě fenotypicky proto nelze rozhodnout, zda je zvíře přenašečem této dědičné choroby či ne. PRA je možné diagnostikovat již ve stáří 6 - 12 týdnů pomocí elektroretinogramu, oftalmoskopicky od 4 měsíců.

Tuto chorobu zatím nejsme schopni detefovat na základě DNA (vhodný test se teprve hledá). Jedinou možností je vyšetřit psa každé dva roky (případně každoročně) nebo před plánovaným krytím.

Zdroj: veterina-info.cz

DM

Degenerativní myelopatie

Na článku se momentálně pracuje.

DKK

Dysplazie kyčelních kloubů

Dysplazie kyčelních kloubů /DKK/ je vývojové onemocnění kyčelních kloubů s dědičným podkladem. Postihuje prakticky všechna plemena psů, ale nejvýraznější problémy způsobuje u velkých a obřích plemen, a to vzhledem k váze přenášené na postižené klouby. Psi i feny jsou postiženi přibližně ve stejném procentu. Anatomicky je kyčelní kloub tvořený jamkou v pánevní kosti a hlavicí kosti stehenní. Oba kloubní povrchy jsou pokryty chrupavkou, která zajišťuje spolu se synovií – vazkou tekutinou vyplňující vnitřní prostor kloubu – hladký a nebolestivý pohyb. Podmínkou pro bezproblémovou funkci je ale správná stavba kloubu. Za normálních okolností hlavice zapadá do jamky pevně a její pohyb v jamce je nebolestivý. Při DKK vzniká tzv. laxita, čili volnost kloubu, při které se tvar hlavice i jamky v různé míře deformuje, pohyb je bolestivý a následně se v kloubu vyvíjí osteoartróza. V krátkosti je vhodné se zmínit i o dědičnosti DKK. Jedná se o tzv. polygenní dědičnost, tzn. podílí se na ní větší množství genů, které mají vliv na anatomický vývoj kyčelního kloubu. Stupeň dědivosti laxity /volnosti/ kyčelního kloubu je plemenně rozdílný a je předmětem výzkumů; dosavadní výsledky jsou však alarmující – např. u labradorských retrívrů se laxita kyčelního kloubu dědí z více než 90 % a lze předpokládat, že u jiných plemen bude toto číslo podobné. Kromě dědičnosti se na klinickém vývoji DKK podílejí i podmínky prostředí – zejména rychlost růstu a stupeň zatížení vyvíjejících se kyčelních kloubů. Zajímavým faktem je, že nejkritičtějším obdobím pro vývoj kyčelního kloubu je prvních 6 - 8 týdnů života štěněte, kdy je tkáň kyčelních kloubů ještě relativně měkká a tudíž snáze deformovatelná. S jakými problémy se můžeme u psa postiženého DKK setkat? Jedná se o neochotu k pohybu, zejména potíže při vstávání, skákání, chůzi do schodů, nastupování do auta, pes může odlehčovat pánevní končetiny nadměrným vybočováním zadku, odrážením se oběma pánevními končetinami, přenášením váhy na hrudní končetiny. Příznaky se často zvýrazňují po delším odpočinku a větší zátěži. Všechny tyto problémy jsou způsobeny bolestí kyčelních kloubů – u rostoucích jedinců je bolest způsobena volností kloubu, u psů starších je hlavní příčinou bolesti vzniklá osteoartróza. Nástup klinických příznaků je možný už od cca 4 měsíců věku, ale častý je i u dospělých psů v závislosti na stupni DKK a individuálním vnímání bolesti daným jedincem. Postiženy jsou častěji oba dva kyčelní klouby, ale výjimkou není ani jednostranné postižení. Kromě klinických příznaků je základním pilířem diagnostiky RTG vyšetření. Považuji za důležité zdůraznit, že kvalitní RTG snímek je možné zhotovit pouze v hluboké sedaci nebo celkové anestezii, což platí zejména u velkých plemen psů. Jen tak je snímek projekčně správný a jsme schopni objektivně posoudit stav kyčelních kloubů. Podle závažnosti změn patrných na RTG snímku rozdělujeme u nás DKK do 5 stupňů od 0. /podle FCI - A/ - negativní, až po 4. stupeň /FCI – E/ - těžká DKK. Léčba DKK je velmi složitým problémem, zejména proto, že není možné toto onemocnění úplně vyléčit, nicméně existuje řada možností, jak psu nemocnému DKK pomoci. Z konzervativních /nechirurgických/ metod je to zejména podávání tzv. nesteroidních protizánětlivých látek, které omezením zánětu uvnitř postiženého kloubu snižují i jeho bolestivost. Tyto léky je možné podávat nárazově při zřetelných epizodách bolestivosti, ale i dlouhodobě, pak je ovšem vhodný monitoring pacienta s ohledem na případné vedlejší účinky těchto léků. Velmi vhodné je podávání tzv. chondroprotektiv, z nichž nejpoužívanější jsou glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, MSM (methylsulfonylmethan) a kolagen. Tyto látky mohou při dostatečně dlouhém podávání působit v postižených kloubech protizánětlivě, zlepšovat pružnost kloubní chrupavky a tím zpomalovat rozvoj osteoartrózy. Výhodou je i velmi dobrá snášenlivost ze strany léčených pacientů. Existuje řada chirurgických zákroků, prováděných u psů s DKK. Patří mezi ně tzv. rekonstrukční operace se zaměřením na preventivní působení u mladých psů, kdy dokážeme výrazně oddálit nástup degenerativních změn v postiženém kyčelním kloubu při zachování jeho celistvosti. Naproti tomu tzv. záchovné operace, mezi něž patří totální endoprotéza a resekce hlavice a krčku stehenní kosti, slouží k odstranění bolestivosti v kloubech těžce postižených osteoartrózou. Rozhodnutí o způsobu léčby psa postiženého DKK je individuální záležitostí a je věcí konzultace majitele zvířete s veterinárním lékařem. Pes postižený DKK je pacientem vyžadující zvýšenou péči, ale při optimální volbě terapie se rozhodně nejedná o beznadějný případ a většině našich pacientů jsme schopni i při tomto onemocnění účinně pomoci.

Autor: MVDr. Roman Skala

Zdroj: veterina-info.cz